CASTIÑEIROS DE CRECENTE
POLAS NOITES XA VAI FRÍ0
ANDAN A PAROLAR AS CASTAÑAS
NOS SOUTOS E NOS CAMIÑOS
UNHAS ESTÁN CALADIÑAS
OUTRAS BOTANDO SORRISOS
HAINAS QUE NON PARAN DE FALAR
UNHAS COA BOCA ABERTA
OUTRAS A ESCACHAR COA RISA
ALGUNHAS A SE BICAR
ANTES DE CAER Ó CHAN
ANDAN A PAROLAR AS CASTAÑAS
NUNS DÍAS OS MAGOSTOS CHEGARÁN
E DAS PIPAS
O VIÑO NOVO NAS CUNCAS HABERÁ QUE PROBAR
ANDAN POLOS SOUTOS
AS CASTAÑAS
A CANTAR E A RIR.
Mª CAEIRO
ADICADO A QUEN NACEU BAIXO UN CASTIÑEIRO.
Neste mundo tan absurdo a min ata as castañas me fan rir.
ResponderEliminarPara Xexe, a miña fotógrafa preferida:
ResponderEliminarAs imaxes e as palabras que nacen da mirada sensible e curiosa da poeta observan con sorpresa o parto dos ourizos que rañan das súas entrañas o alimento que a natureza regala cada outono nos soutos centenarios.Ás veces, emparellado coma xemelgos ou trillizos; ás máis, en singular soidade.
(A nena do Riós, que naceu debaixo dun castiñeiro)
Da miña amiga Nones Araujo.